sobota 20. května 2017

Z deníčku knihofila #1

Zdravím všechny knihofily! 
Napadlo mě, že mezi čtením knih, budu přidávat i články Z deníčku knihofila. Jak říkám, nikoho do toho nenutím, každý ať si píše co chce.
A já chci tohle. :)


Rozhodla jsem začít si mimo recenze psát takové články, kde popíšu co jsem dělala a hlavně se to bude týkat toho, co jsem četla a jak se mi to líbilo. Snad se to bude líbit i vám. :-)


Dnešní den se nesl ve znamení čtení. Ráno jsem vstala s jedinou myšlenkou. S myšlenkou na knihu, kterou čtu a s myšlenkou na knihu, kterou píši a ještě na jednu, kterou se psát chystám.
Po vymáhající procházce se psem, kdy jsem se doplazila na louku, telefon v jedné ruce, frisbee v druhé a v časových intervalech, kdy oni letěli pro frisbee a zpět jsem četla Dvůr mlhy a hněvu.
Oči dostávají několikátým dnem pěkný záhul. Přijde mi, že mi brzo začnou stávkovat, nebo mě zažalují. Minimálně bych si mohla koupit umělé slzy a prokapávat si u čtení oči. Protože... jak můžu u něčeho tak napínavého, jako je Dvůr mlhy a hněvu (čtenáři ví o napínavosti své, co?) mrkat? Na to není čas. 
Po příchodu domů jsem si sedla k počítači a začala psát V zajetí mečů. Absolutně mě to nebavilo, tak jsem si otevřela nový dokument a začala konečně s Ve jménu rodu, což je taková fantasy kravina, která mě zatím baví. (Čekejte ji zde co nevidět)
Vše jsem prokládala chozením na záchod, čtením, jedením nanuku a ovoce.
zdroj
Nakonec jsem počítač vypla, lehla si na zem (ano, na zem) a četla Dvůr. Chvilkové záchvěvy toho, že jsem byla unášena smyslností textu a má představivost pracovala na 34342% se střídala s ostrým bodáním smutku. A lidi, já jsem sakra brečela. Jop. Já. Nikdy jsem u knihy nebrečela. Do dnes. 
A to ani nikdo neumíral. Jen si vyměňovali názory.
Potom jsem si zapnula nějaké knižní blogy a písničky... (Arcade fire ^^) Mrkla jsem na nějaké video a natáčela mou první video recenzi. V polovině se mi to vyplo. Kašlu na to. Jdu házet ten pekelný přístroj z okna.
Zase jsem psala a šla číst. (Netuším, jak jsem to všechno stihla) 
Víte...
je to něco dokonalého. Ten nepopsatelný pocit, kdy se vám to v hrudi svírá a vy se cítíte s tou knihou tak moc svázaní... Soucítíte s postavou. Nenadáváte na Feyre jako v prvním dílu a nechcete ji utopit.  A když náhodou děláte něco jiného, v myšlenkách stejně procházíte smyšlenými městy.. Líbáte se s Lucienem a Rhysem...


Dnešek jsem si užila jak se patří a to ještě neskončil. No nic. Ukončím to, ať můžu jít číst. :-) 
A jak to máte teď vy?
Máte na čtení fůru času, nebo jen tak tak přečtete pár stránek? Já jich dnes dala asi 200.
Zanechte názory, budu moc ráda. A klidně i odkaz na váš blog, který s radostí navštívím! 



Vaše lupínková platonická láska,
Lu.

4 komentáře:

  1. No já teď na čtení mám méně času. Zkouškové, práce, rodina, učení a tancování. Ale vlak mi vždy čas na čtení jistí :D Většinou se snažím vahradit jeden večer, kdy přečtu jednu knihu a pak chvilku klid .D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě mám taky většinou málo času, ale Dvoru neodolám. :D

      Vymazat
  2. Z Dvora 2 jsem byla taky nadšená :) Ale teda nebrečela jsem :D To se mi vlastně ještě u žádné knihy nestalo. Nejblíž jsem k tomu měla po dočtení Není římského lidu od Jarmily Loukotkové a Strážkyně pramene od Emmi Itäranta. Obě vřele doporučuju, skrývají silný a nádherný příběh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já právě nikdy taky nebrečela...
      Až teď. A to u scény, kdy se hádala Feyre s Rhysem. :D
      A netuším proč.
      Moc děkuji za komentář. A pokud se ti Dvůr líbil, tak za chvilku bude recenze. :-)
      S láskou,
      Lu.

      Vymazat